Ve středu večer 19. února 2014 zemřel v Plzni ve věku 95 roků brigádní generál ve výslužbě Miroslav Štandera. Patřil k těm příslušníkům čs. letectva v zahraničí, kteří bojovali téměř od počátku války až do jejího samotného konce.

Byl pravděpodobně vůbec posledním naším stíhačem plně vyškoleným ještě v Československu před nacistickou okupací a bojujícím jak ve Francii, tak i ve Velké Británii. Jeho odchodem se symbolicky uzavřel velký příběh těch našich letců, kteří jako plně kvalifikovaní stíhači stáli v září 1938 připraveni k obraně vlasti, ale osudem jim bylo dopřáno prokázat své vojenské a letecké kvality až při obraně cizího nebe.

Narodil se 5. října 1918 v Praze, odkud se rodina v roce následujícím přestěhovala do Dobrušky. Zde absolvoval povinnou školní docházku a vyučil se typografem. Po složení tovaryšských zkoušek pracoval krátce v tiskárně. Dne 1. října 1936 se dobrovolně přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva při VLU v Prostějově, která zajišťovala předvojenský výcvik budoucích poddůstojníků letectva. Po úspěšném zvládnutí pilotní školy narukoval do svazku čs. branné moci a absolvoval rovněž stíhací výcvik. Dne 1. června 1938 byl přidělen do Pardubic ke stíhací letce 47, která byla součástí Leteckého pluku 4. V době mnichovské krize byl i se svou letkou přemístěn nejprve na letiště Kleštice u Heřmanova Městce, později pak do Kralup nad Vltavou a Veltrus. Po odstoupení pohraničí se Štanderova letka vrátila na mateřské letiště. Po rozpadu Česko-Slovenska byl des. Štandera, který měl tehdy na svém kontě 220 odlétaných hodin, propuštěn k 30. dubnu 1939 do civilu.

Patřil ovšem k těm, kteří „to“ nevzdali a již 2. června 1939 překročil sám a bez cizí pomoci hranice protektorátu u Frýdku. Přes Katovice se dostal do Krakova, kde se na čs. konzulátu přihlásil do řad vznikající čs. zahraniční armády. Byl odeslán do nedalekých Malých Bronovic, kde byl po předběžném podpisu příslibu služby v Cizinecké legii zařazen do transportu do Francie, kde se vylodil 31. července 1939. Příslušníkem Cizinecké legie se stal 24. srpna 1939, kdy podepsal závazek pětileté služby v nejnižší hodnosti vojína (francouzský ekvivalent Soldat). Byl sice zařazen do transportu vojáků, určených pro severoafrické posádky, kontinentální Francii však nakonec kvůli vypuknutí války neopustil. Naopak ve výcvikovém středisku v Chartres u Paříže absolvoval přeškolení na francouzskou leteckou techniku a 16. září 1939 byl povýšen do české hodnosti četaře (po francouzské linii byl povýšen na desátníka – Caporal). Výcvik ukončil 26. března 1940 a 20. května byl přidělen k místní letecké obraně letiště Chartres.

K frontové bojové jednotce byl zařazen až dva týdny po zahájení nacistického blitzkriegu, konkrétně 27. května 1940. Zpočátku ho zařadili ke stíhací skupině (Groupe de Chasse, zkráceně GC) GC II/10, vyzbrojené stíhačkami Marcel Bloch MB-152. Poté se 6. června 1940 stal příslušníkem GC I/6, u níž začala fungovat právě zřízená 1. československá stíhací letka. V důsledku rychlého spádu válečných událostí ji však čekal už jen jepičí život.

V té době, kdy o osudu francouzské kampaně bylo již téměř rozhodnuto, se zapojil do stále zoufalejších leteckých bojů. V jednom z nich, 11. června 1940 byl sám sestřelen a vážně se zranil. Ráno odstartoval z letiště Connantre, ale ze sedmnácti vyslaných stíhaček se jich pět nevrátilo a další čtyři utržily vážná poškození. Mezi pohřešovanými byl i Štanderův Morane-Saulnier MS-406, překvapivě sestřelený německými Messerrschmitty Bf 109E od německé skupiny III./JG 53 Pik As v okolí města Épernay. Jeden ze soupeřů mu prostřelil nádrž, takže po ztrátě zbytku benzínu mu nezbylo nežli nouzově přistát, kde se dalo. Při tvrdém dosednutí mezi městečky Guignicourt a Berry-au-Bac těžce havaroval a po převrácení stroje na záda si vážně narazil páteř.

„Já nejdřív vůbec nic neviděl,“ vybavoval si po mnoha letech. „Najednou jsem ale za sebou uslyšel ránu, ale dřív než jsem stačil zjistit, co se stalo, najednou vidím, jak po nás jdou „stodevítky“. Nebe bylo rázem plné divoce manévrujících letounů. Dělám, co umím, ale v tom najednou vidím, že skoro nemám benzín. Prostřelili mi nádrž, to byla ta rána. Musel jsem rychle pryč a dolů. Nasadil jsem k nouzovému přistání na poli poblíž nějakého velkého města a vypnul zapalování. Podvozek jsem nechal zavřený a už se zdálo, že mi přistání „na břicho“ vyjde. Přepočítal jsem se. Po poměrně prudkém nárazu na zem jsem po břiše jel několik desítek metrů. Pak se sice Morane skoro zastavil, ale vzápětí se ještě překlopil po čumáku a křídle a skončil na zádech. Mašina naštěstí nehořela – byl jsem úplně bez benzínu.

Otevřel jsem kabinu, odepnul popruhy a dopadl hlavou přímo na zem. Prudká bolest v zádech, před očima se mi zatmělo. Když jsem se trochu sebral, postavil jsem se a zdálo se, že je vše O.K. Kousek ode mě pak přistál Jirka Kučera. Myslel jsem, že ho Němci taky „osolili“, ale ve skutečnosti viděl mou kraksnu a on se šel podívat, co se se mnou stalo. Chvíli jsem stál na nohách, ale najednou se mi zase zatmělo před očima a já se zhroutil na zem. Už jsem sám nevstal. Z místa havárky mě na nosítkách odvezli rovnou do nedaleké nemocnice. Tam mi diagnostikovali ošklivě naraženou páteř – proto mě mé nohy neudržely.“

Před postupující frontou byl evakuován sanitním vlakem a nakonec po dalších dobrodružstvích 25. června 1940 odplul z přístavu Séte na egyptské lodi Mohamed Ali-el-Kebir do stále ještě vzdorující Velké Británie.

Do Liverpoolu dorazil 12. července 1940. Po pobytu v karanténním táboře v Cholmondeley se dostal do leteckého střediska RAF v Cosfordu. Dne 5. srpna 1940 se stal příslušníkem RAF a byl zařazen do funkce stíhací pilot v hodnosti Sergeant (četař). V září 1940 byl odeslán do operačního leteckého výcviku k 6. OTU v Sutton Bridge a již 28. října 1940 byl přidělen k 312. čs. stíhací peruti na letiště Speke, odkud bránila Liverpool a okolí. Společně s 312. perutí byl dále dislokován na operačních základnách Penrhos, Jurby, Kenley, Martlesham Heat a Dyce, kde byla 312. peruť, používající Hurricany, koncem roku 1941 přezbrojena na výkonnější Spitfiry. Spojenecké letecké ofenzivy se Miroslav Štandera účastnil od května 1941. V létě téhož roku ukončil svůj první operační turnus, při němž nalétal 230 operačních hodin. Od srpna 1941 byl přeložen k 13. MU (servisní jednotka) jako zalétávací pilot a stejnou roli pak plnil i u 38. MU. Dne 18. ledna 1943 se znovu hlásil k 312. peruti, s níž se účastnil další série ofenzivních akcí nad okupovanou Evropou.

Když byl na konci června 1943 čs. stíhací wing (jehož byla 312. peruť součástí) odeslán na operační odpočinek na sever Britských ostrovů, požádal M. Štandera o přeložení k noční stíhací peruti. Po kladném vyřízení žádosti prodělával od 1. srpna 1943 přeškolení na vícemotorové stroje u 12. (P)AFU v Grantham-Spitelgate a později u 51. OTU v Cranfieldu. Dne 1. října 1943 byl povýšen do první britské důstojnické hodnosti Pilot Officer (poručík; do nejnižší čs. důstojnické hodnosti podporučík letectva v záloze byl povýšen až 7. března 1944) a po měsíci vytvořil osádku se svým budoucím radarovým operátorem W/O Karlem Bednaříkem. Po dokončení nočního stíhacího výcviku byla osádka Štandera – Bednařík dne 8. února 1944 přidělena k britské 68. noční stíhací peruti, jednotce, která měla značné percentuální zastoupení čs. osádek již od roku 1941. Na jejích letounech Beaufighter a později Mosquito postupně operoval z jejích základen Coleby Grange, Fairwood Common, Castle Camps u Cambridge, Coltishall, Wittering a Church Fenton u Yorku. Při nočních hlídkových letech, zaměřených především na letecké krytí invaze a potírání bezpilotních střel V-1 zde Miroslav Štandera nalétal dalších 167 operačních hodin. Po oficiálním rozpuštění 68. peruti (k 20. dubnu 1945) byl odeslán do čs. leteckého depa v Cosfordu, kde byl 1. června 1945 povýšen na poručíka letectva v záloze.

Do Československa se vrátil 4. srpna 1945. Nejprve byl přidělen k velitelství Leteckého náhradního pluku 1 v Karlíně, 1. října 1945 pak na letiště Praha-Ruzyně k 311. čs. bombardovací peruti, která tehdy provozovala letecký most mezi Britskými ostrovy a ČSR a čekala na svou poválečnou reorganizaci. Dne 1. února 1946 pak M. Štanderu přemístili k právě založené 1. letce Leteckého pluku 24 do Plzně. Od 10. května do 13. července 1946 pobýval ve Velké Británii (u 13. OTU v Middleton St. George) se skupinou čs. letců, přeškolovaných na leteckou techniku zakoupenou čs. armádou právě pro tento pluk, konkrétně šlo o dvoumotorová lehká bombardovací Mosquita. Po návratu byl povýšen na kapitána (3. srpna 1946) a přijat jako důstojník letectva z povolání. Vzhledem ke svým leteckým a bojovým zkušenostem se stal vysoce ceněným učitelem létání a jmenován prvním důstojníkem 1. letky Leteckého pluku 24.

Poúnorová realita plně dolehla na všechny čs. západní letce jako celek a M. Štandera neměl být výjimkou. Již 15. srpna 1948 byl v hodnosti kapitána přeložen jako instruktor létání z Plzně až na Slovensko do posádky Hájniky. V rámci další vlny poúnorových perzekucí byl 31. ledna 1949 odeslán na vynucenou dovolenou a již následujícího dne byl vyloučen z řad výkonných letců.

Po propuštění z armády sice obdržel 9. březnu 1949 potvrzení k umístění v kterémkoli resortu státní nebo veřejné správy, ale bylo zřejmé, že na něj jako na většinu „zápaďáků“ čeká pouze nekvalifikované pracovní zařazení. Našel si práci ve Sběrných surovinách n.p. v Plzni, vzápětí však spolu s bývalým příslušníkem 311. peruti RAF a Leteckého pluku 24, škpt. v zál. Jindřichem Benešem opustil ilegálně ČSR. Došlo k tomu patrně 26. ledna 1950 v prostoru Tachovska. Ještě v německém utečeneckém táboře požádal Miroslav Štandera o opětovné přijetí do RAF. V dubnu 1950 pak podepsal závazek pětileté služby. Prošel výcvikovou jednotkou v Driffieldu a v listopadu 1950 začal létat v doškolovacím kurzu ústřední navigační škole (CNCS) v Shawsbury. Dále sloužil u pokračovací navigační školy 2. ANS na základně Thorney Island, v 5. ANS v Lindholme a 3. ANS v Bishops Court. Svou kariéru v RAF zakončil na základně Stradishall v hodnosti F/Sgt (rotný) jako pomocník správce letiště. Po uplynutí pětiletého závazku odešel v roce 1955 do výslužby.

V civilním životě vystřídal M. Štandera řadu zaměstnání, posléze si v Londýně otevřel stříbrotepeckou dílnu. Po odchodu do důchodu se v roce 1983 přestěhoval do bavorského Kaltenbrunnu a roku 1995 se vrátil do Plzně. V rámci plošné polistopadové morální a politické rehabilitace někdejších „západních“ letců byl povýšen nejprve povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě a 8. května 2000 na brigádního generála ve výslužbě. Až do svého skonu byl čestným předsedou Sdružení československých zahraničních letců 1939 –1945.

Pohřeb generála Štandery, který byl m.j. trojnásobným nositelem Čs. válečného kříže 1939, Řádu T. G. Masaryka, francouzského Řádu Čestné legie a mnoha dalších dekorací, proběhne ve středu 26. února v katedrále sv. Bartoloměje na náměstí Republiky v Plzni.

Sgt Miroslav Štandera jako pilot 312. čs. peruti v kabině Hurricanu v roce 1941