V minulých letech hned celá řada bývalých pilotů původně Československých a dnes Českých aerolinií vydala knižně své letecké osudy u této letecké společnosti. A že bylo na co vzpomínat! V dobách největší slávy logo ČSA bylo možné vidět pod rovníkem v daleké Jakartě a na západě mimo Kubu také v New Yorku i na kanadských letištích. Kde je těm dnům dnes konec …

A snad právě v této pro ČSA tak nelehké době se na předvánoční trh dostala publikace o létání u našeho vlajkového dopravce, ovšem unikátní pohledem bývalé letušky paní Evy Zárubové. Známé nakladatelství letecké literatury Svět Křídel vydalo její knihu se zajímavým jménem na obálce „Létavice“. Už to vyjadřuje mnohaletou službu autorky na palubách mnoha typů letadel ČSA od vnitrostátních až po dálkové linky. Byly doby, kdy povolání letušek bylo mezi lety 1963 až 1983 mimořádně atraktivní a to z celé řady důvodů. Mladé a sličné adeptky se do Prahy sjížděly s vidinou dálek modravých, kde by si nakoupily vysněnou kosmetiku i mnoho jiných, v tehdejší době nedostatkových věcí. A co teprve ti zkušení, galantní a obětaví kolegové piloti i stevardi? Ano, i to mohla být motivace některých mladých slečen a paní pro volbu takové profese. Jenže svět se točil a točí jinak. Následovalo rychlé vystřízlivění – práce letušek byla, je a pravděpodobně bude fyzicky i psychicky náročnou, kdeže elegantní balet na podpatcích mezi cestujícími …

Paní Eva na počátku své letecké kariéry začala pracovat „na zemi“ jako elévka při odbavování cestujících na pražském ruzyňské letišti. Nové letiště ještě nestálo a tak byly všechny lety směřovány ještě ze starého terminálu – dnešní T3.

Ukázka z knihy :

Zhruba po roce tuzemských linek přibyly lety zvané speciály. Do Burgasu, Varny a Konstance. Létaly se hlavně odpoledne a v noci a cestovali v nich rekreanti tehdy jediné cestovní kanceláře Čedok. Tyto lety byly provozovány IL 18 – turbovrtulovými letadly. V některých bylo bife umístěno v centroplánu, takže tam byl od motorů za letu obrovský kravál a celý prostor neskutečně vibroval. Byl to takřka eskamotérský kousek, strefit se při nalévání piva do připravených papírových kelímků, které poskakovaly po pracovním stole jako kašpárci sem a tam a ty na kraji se poroučely volným pádem k podlaze. Jednou se nám za turbulence vysypala na zem dokonce celá přepravka plná jídel. I když už jídlo zbylo navíc, museli jsme je sesbírat a dát zpátky na platíčka a do přepravky, aby se neválelo po zemi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přitom našli ještě dvě kaviárová vejce z nějakého předchozího letu!
Jídlo pro cestující na speciálech bylo skromné, úhledně uložené v polystyrenových krabicích, které jsme nosili ve štosu na sobě a práce tím rychle ubíhala. Jako třešnička na dortu se podávalo naše plzeňské, na které se vyprahlí cestující evidentně těšili celou dovolenou. Nevím, nevím, jak by to s posádkou dopadlo, kdybychom ho zapomněli v Praze.
Odlety s rekreanty z výše zmíněných destinací byly vždy velké divadlo. Po vyhlášení odletu našeho letadla se cestující vyhrnuli z budovy letiště do prostoru před odletovou halou se všemi ranci a zavazadly, co si nepodali k odbavení, zřejmě proto, aby neměli přes váhu. Stáli jsme ve dveřích letadla, připraveni je náležitě uvítat a viděli jsme, jak se po uvolnění zábradlí, které je předtím drželo v šachu, vyřítili takřka v oblaku prachu směrem k letadlu. Podobné scény mi připomínaly pádící stáda bizonů v prérii. V té chvíli jsem měla strach, že až doběhnou, převrátí letadlo vzhůru podvozkem. Ti nejzdatnější, kteří doběhli jako první, vždycky na schodech utvořili zmítající se uzel, kvůli kterému nikdo nemohl nastoupit. Byla to hra „kdo bude sedět u okénka“ a stala se z toho oblíbená disciplína „kdo s koho?“ Nechápala jsem to, skoro vždycky se létalo v noci, tzn. všichni viděli to samé, jako kdyby se podívali potmě doma do sklepa. Ve vstupních dveřích se nás snažili převálcovat a na naše srdečné uvítání nebyli zvědaví. Zažila jsem, jak jeden pán ve dveřích letadla křičí nevěřícně na svou o něco dříve nastoupivší manželku: „Blaženo, ty krávo, dyť sedíš v pilotní kabině!“

Čas nelze zastavit, k ČSA přicházely další a další nové typy letounů a zejména rozvoj dálkových linek znamenal přímé lety bez mezipřistání, což ocenili cestující, ovšem pro letušky to znamenalo další činnosti navíc. Nejen prací ale živ je člověk! Paní Eva také popisuje události na pobytech v mnoha místech, kam náš národní dopravce tehdy létal. Čtenář se tak dozví, co to bylo „tropické manželství“ a jiná úskalí pobytů v často velmi exotických místech. Blízká doba vánoc se přímo nabízí a nákup této unikátní knihy jistě potěší poměrně široké řady fandů nejen dopravních letadel. Kniha byla slavnostně „pokřtěna“ v salonku pražské restaurace ZORTO v úterý 6.12. a je možné ji zakoupit u všech dobrých knihkupců, tak i na jejich webových stránkách.