Zlín Z 37 T Agro Turbo

Miku 1/72

Z 37 Čmelák je dnes pomalu zapomínanou legendou naší oblohy. V době předrevoluční, kdy byly všechny lány jednoho“majitele“, bylo pro ně práce až nad hlavu. S rokem 1990, a s navracením půdy, kdy nebyly zakázky na mnohahektarové práškování, jsme na řadě aeroklubových letišť začínali vídat celé squadrony odstavených Čmeláků a Turbo Čmeláků. Byl ( a dodnes mnohde je) to smutný pohled.

Nicméně nástupce s turbovrtulovým motorem M 601 je dnes alespoň občas využíván k vlekům větroňů. Jeho rekord s 9ti zapřaženými větroni znáte asi všichni. Nějaký čas byl také nabízen České Policii. Nicméně ze 714ti vyrobených Čmeláků, a 51 Turbočmeláků je dnes v provozu už jen pár kusů.

Škoda že se zatím nenašlo (a už asi nenajde), uplatnění pro tyto odstavené žluťásky. Tak alespoň nezapomínejme na jeho odpracovanou dřinu, a připomeňme si jej jako model v měřítku 1/72.

V záplavě desítek verzí Spitfirů, Meserschmidtů, ale i např. Trenérů nechápu, že dodnes vznikly jen stavebnice od jediného výrobce-kutnohorského Miku model. Je pravda, že první modely této firmy byly dost náročné na nervovou soustavu stavitelů, ale postupně se  zlepšovala. Z 37 T patří do jakéhosi průměru firmy. Odlévané díly jsou dost hrubě odlity, rytí je místy slušné, místy se ztrácí. Detaily byly více než bídné. Ale pořád je to obstojný základ na pěkný vitríňáček. Turbočmelák (na rozdíl od Z 37) je tvarově dost věrný. Popravdě jedinou nutností je výroba správně tvarované kabiny. Uvnitř kokpitu nic nehledejte-spíše si vygůglujte fotky interiéru a pusťme se do výroby bočních pultů, přístrojovky, knyplu, a raději i sedadla. Poloviny trupu k sobě zrovna „tamijácky“ nepasují. Na tmelení resinových modelů je použití epoxidů NHP, či Pelikán ideální volbou. Jde v podstatě o stejné hmoty, tudíž při pečlivé práci můžeme vypustit použití jemných modelářských tmelů. Co je pořádný oříšek je křidlo. Sice má správný půdorys a rytí, ovšem profil je v oblasti centroplánu asi o 2mm nižší. Je třeba před slepením spodní, a horní poloviny vložit plastovou destičku, a profil „nastavit“. Sestavení a napasování soustavy vztlakových klapek je malým očistcem. Pěkný povrch křídla po nástřiku základovou nás vyvede z optimismu. Vylezou různé bublinky, a to především v místech, kde jsou různé prolisy, a další povrchové detaily. Oprava není fakt žádná slast. Konstrukce křídla u Čmeláka je na skutečném letounu velmi složitá, a asi bych raději volil mírné zjednodušení než martirium s tolika špatně lícujícími díly.

Natupo nalepíme VOP, celý povrch sjednotíme základem, a po mnoha hodinách jsme odměněni pěknými elegantními tvary „turbíka“. Jako většina resiňáků, má i tento velkou hmotnost na to, aby jej udržel odlévaný podvozek. Ten použijeme jen jako „předlohu“ pro výrobu kovového. Já jej naohýbal z ocelového drátu 0,8mm, různé průměry napodobil natočením pásků ze samolepicí folie či Tamila pásky, a celé opět přestříkal základovkou. Že už toho máte dost? No dyk už je na čase . Nyní nás již čeká už jen výběr kamufláže. Bohužel velmi chudý. Turbočmeláky létaly téměř do jednoho ve standartu: celý žlutý, černý pruh na trupu, a červené doplňky u stojů sloužících v pohraničí. Výrobce nabízí obtisky na 1. prototyp, který má alespoň trup nastříkán elegantní kombinací žluté, bílé a černé.

Turbočmeláky nebyly na rozdíl od svých bratříčku s hvězdicovým motorem ve službě mnohem kratší dobu, a tak je nejlépe hotový model sjednotit lesklým lakem.

Nyní se díváme na elegantní tvary letadla, které nepřišlo v pravý čas, a nestačilo již prokázat své kvality. A já si dovolím jen apelovat na výrobce-nebojte se sporťáků, a vrhněte se do čmeláčí letky jak v měřítku 1/72, tak 1/48. Uvidíte že půjdou nadračku!