Nehezký, oplácaný, létající tlouštík, nebeský náklaďák s vraty od stodoly – tak mnozí nazývali zajímavý letoun vyrobený ve Velké Británii – Bristol 170. Ano, ladnými tvary právě neoplýval, ale svoji práci zvládal znamenitě. U nás mnoho známý není, pojďme se společně podívat na jeho poutavou historii.

Druhá světová válka se chýlila ke svému konci a v té době anglická firma Bristol dostala od British Air Ministry oficiální poptávku na nový letoun schopný bezpečně létat s mnoha různými typy nákladů včetně vojenského nákladní „třítuny“, tedy klasického nákladního vozu. Letadlo ale muselo být schopno vzlétat z nezpevněných ploch a pro manipulaci s nákladem nemělo vyžadovat žádné další pozemní vybavení.  Konstruktéři firmy Bristol nakonec dali přednost celokovové konstrukci včetně protáhlejší kabiny, ta nabídla velký prostor o objemu 67 metrů krychlových. Součástí konstrukce byly i přizpůsobitelné fixační body – zámky – pro ukotvení nákladu, aby se zabránilo jeho posunutí během přepravy. To by mohlo mít katastrofální následky, jak se často při vyšetřování leteckých nehod ukázalo.

Posádka byla dvoučlenná a pilotní kabina byla na vyvýšeném místě v přední části trupu tak, aby nebránila nakládání letounu, takže v praxi se dalo pohodlně využít celého průřezu nakládacího prostoru. Ten byl na přídi ukončen mohutnými nákladními „vraty“ s bezpečnostními zámky. Historicky první varianta letounu Bristol 170 Freighter I mohla přepravovat až 4500 kg pevného nákladu či substrátu. Prototyp vzlétl již 2.12.1945. O něco později, konkrétně 23.6.1946 se uskutečnil první let už upraveného Bristolu Freighter I s registrací G-AGCV. Zajímavostí ale je současná stavba dvou prototypů – první byl čistě nákladní Freighter Mk.I s nákladními vraty na přídi, zatímco druhý byl čistě dopravní se sedačkami pro cestující bez vrat (34 sedaček) s bočními vstupními dveřmi. Jeho označení bylo Wayfarer Mk. II.

Letoun s imatrikulací G-AGCV poháněla dvojice motorů Bristol Hercules 632 s výkonem 1242 kW a čtyřlistými vrtulemi. Výrobce se nakonec rozhodl obě varianty modelu 170 sériově vyrábět ve svém závodě v Anglii. Ještě předtím v květnu 1946 obdržela varianta Wayfarer nutné osvědčení pro přepravu cestujících.

Ale vývoj letounu i nadále pokračoval. Během roku 1947 vznikl model Freighter Mk. XI s větším rozpětím křídel, jejich konce dostaly místo rovných zakončení nový polokruhový tvar. Po zástavbě výkonnějších motorů Hercules 672 o výkonu 1242 kW a zvýšením maximální vzletové hmotnosti šly letouny do výroby jako Freighter Mk. 21 a zákazník si mohl objednat rovnou několik variant – od vojenské verze, přes fotografickou, čistě civilní, volitelná byla i příďová nákladová vrata. Bohužel ani Bristolu 170 se nevyhnuly havárie.       Na základě detailního vyšetřování se začalo s úpravami konstrukce. Byla zpevněna zadní část trupu a svislá ocasní plocha se protáhla do hřebu trupu, což je patrné na pozdějších fotografiích.  Novou zástavbou motorů Hercules 734 o výkonu 1455 kW spatřila světlo světa varianta Mk. 31.

Změny byly i jiného charakteru u samotné firmy Bristol. Výroba byla postupně přestěhována z areálu ve Filtonu do Old Mixonu. Na tomto místě se poté začala vyrábět varianta Freighter Mk. 32. Trup letounu byl ještě zesílen a prodloužen, pak mohl pohodlně vzít dovnitř hned tři osobní vozy a cestující. Bristol 170 Freighter se postupně dostal do služby u řady vojenských letectev i civilních provozovatelů různě po světě. Stal se oblíbeným typem zejména pro jeho spolehlivost, široké možnosti využití, robustnost i relativně jednoduchou údržbu i v „polních“ podmínkách málo vybavených letišť. K mnoha civilním společnostem patřily i irská Aer Turas (kde na tomto typu létal i náš krajan Viktor Knesl, pozdější kapitán DC 10-30 v USA, pozn. autora), ale létaly i u belgické Sabeny /v pronájmu/, německé LTU či ve Španělsku u společnosti Iberia.

Ve druhé polovině šedesátých let minulého století postupně letouny byly prodávány menším leteckým dopravcům, kde často létaly v dosti neobvyklém zbarvení – jako např. upoutávka na čistě pánský podnik se spoře oděnou kresbou dámy na přídi apod. Celkově bylo postaveno do ukončení výroby během roku 1958 214 letadel, avšak jen 16 z nich bylo ve variantě Wayfarer. O pár let později se hned dvanáct z nich v důsledku vysoké poptávky přestavělo na čistě nákladní verzi Freighter. Ještě během roku 1958 byl jeden letoun upraven  na variantu Bristol 170 Super Wayfarer pro 60 cestujících, stroj byl určen pro frekventovanou trať přes kanál La Manche do Evropy.

Vraťme se ale ještě trochu zpět v čase. Historicky prvním zákazníkem Bristolu 170 se stala letecká společnost Channel Island Airways, když svůj v pořadí druhý vyrobený stroj s registrací G-AGVB uvedla na linky dne 9.5.1946. Během prvního půl roku provozu bezpečně přepravil přes kanál La Manche přes 10 000 cestujících. V pořadí třetí vyrobený Bristol 170 obdržel registraci G-AGCV byl ve druhé polovině srpna 1946 postupně přelétnut až do Kanady, aby sloužil pro předvádění tamním zákazníkům. Pak po několika týdnech přelétl do Venezuely, aby jako „létající masna“ létal s výtečným hovězím z vnitrozemských farem až do přístavních měst k dalšímu zpracování. Ale v této zemi uspěl nejdříve u armády, protože prvním vojenským uživatelem dokonce hned patnácti Bristolů 170 se stalo vojenské letectvo Argentiny, tehdy šlo o verzi Freighter Mk.IA. Po řadě let se tyto stroje dostaly k soukromým dopravcům a některé z nich přepravovaly kulantně řečeno i „horký“ náklad, po jehož původu v jihoamerické zemi raději nepátrat…

Letouny ale jinde létaly i s živými náklady – přepravovaly koně, býky, ovce, skutečnými lahůdkami byly ale lety se závodními automobilovými speciály do míst, kam by se jen obtížně jinými letouny mohly dostat.

Jiná britská společnost – Silver City Airways zahájila provoz s letouny Bristol 170 Freighter Mk. 21 v červenci 1948. Zatímco u nás komunisté začali s perzekucí národa a okrádáním schopných podnikatelů, ve stejné době Silver City Airways létaly Freightery s cestujícími i jejich automobily z Anglie do Evropy. Samozřejmě cestující měli pro sebe zvlášť kabinu se sedačkami. Během deseti let při 125 komerčních letech tak uvedený dopravce přepravil 215 000 vozů, 70 000 motocyklů i kol a samozřejmě 759 000 cestujících.

Navíc typ Bristol 170 znají i plastikoví modeláři po celém světě. Shodou okolností anglická legenda plastikových stavebnic – firma Airfix – vyrobila stavebnici letounu Bristol 170 Mk. 32 Superfreighter v měřítku 1/72 právě ve zbarvení výše jmenovaného dopravce Silver City Airways v roce 1959. Později, během jara 1967 Airfix ke stavebnici dával obtisky společnosti British United a tyto stavebnice se vyráběly mnoho dalších let, časem k nim přibyly obtisky i dalších leteckých dopravců. Dnes se ještě dají zakoupit i plastikové stavebnice řady dalších výrobců včetně vojenských variant letounu.

V současné době se můžeme s letouny Bristol 170 setkat v různých leteckých muzejních expozicích a minimálně na dvou místech ve světě (Anglie a USA) se pracuje na renovaci dalších letounů stejného typu, i když jen do muzejního stavu. Bristoly 170 odvedly spoustu poctivé letecké práce a proto jim patří místo v historii letecké dopravy.