Na téma služby Douglasových letounů Dakota u tehdejších Československých aerolinií vyšlo již mnoho článků, avšak v době relativně nedávné byla ještě jedna Dakota původně létající u našeho vlajkového leteckého dopravce dokonce letuschopná. Bohužel, dnes i ona již létat nemůže a tak si alespoň můžeme podívat na její příběh.

Letoun byl u Douglase v USA vyroben jako typ C-47A-35-DL, c/n 9798 42-23936 a začal létat u US Air Force jako transportní stroj v rámci operací v severoafrickém  Oranu v roce 1943. Během února 1944 naše Dakota přelétla do Evropy a stala se součástí dne „D“, tedy vylodění spojeneckých vojsk v Normandii  a také v legendární operaci u nizozemského Arnhemu. Po druhé světové válce se začalo s obnovou letecké dopravy a záhy bylo rozhodnuto mimo jiné o nákupu „surplusových“ Dakot pro ČSA. Samozřejmě se počítalo s jejich nutnými úpravami včetně interiéru kabin pro cestující. Ceny olétaných Dakot se pohybovaly mezi 20 000 až 30 000 amerických dolarů a letouny v různém technickém stavu měly nálet od 1100 do 2000, výjimečně 2500 letových hodin. A tak po delších jednáních představitelé tehdejšího Ministerstva dopravy a zástupců ČSA vybírali vhodné letouny (Američané nabídli hned 40 strojů) na německých letištích v Erdingu a Hanau.

První Dakoty na Ruzyni přilétly ve čtvrtek 14. března 1946, kdy přistály tři letouny s americkými posádkami z Hanau. Ta „naše“ s trupovým číslem 42-23936 přistála v Praze 25.11.1946 ve 12:45 hodin po přeletu z Benešova, kde z důvodu zhoršení počasí či nedostatku paliva přistála o něco dříve. Po převzetí dopravcem ČSA a nezbytných procedurách letoun dostal čs. imatrikulaci OK-WDU. Nakonec byl dne 4.4.1947 převzat Leteckými závody Vysočany k přestavbě pro civilní provoz dne 4.4.1947, letadlo bylo převzato ČSA zpět 5.9.1947. Poté stroj létal na různých linkách u našeho národního dopravce. Jeho poslední linkou byl let na trase Praha-Holešov a zpět dne 11.3.1958 s osádkou Selucký – Tlapák, kteří přistáli na Ruzyni  v 16:33 hodin. Další život letadla se začal psát jeho předáním do Výzkumného  a zkušebního leteckého ústavu (VZLÚ) v Praze – Letňanech, tam stroj létal od srpna 1959 s imatrikulací OK-WHA. U nového majitele Dakota především sloužila k přepravě zaměstnanců a techniky při služebních letech. O rok později byly všechny Dakoty prodány do Francie, ale šlo částečně o plánovaný „maskovací“ obchod, protože některé z nich se obratem přelétly až do Izraele! Až dne 27.12.1960 pod pořadovým číslem 120 vzlétla „naše“ Dakota v 11.25 hodin z Ruzyně, už dříve dostala novou imatrikulaci OK-WZB a letěla do Paříže s osádkou vedenou Rudolfem Duchoněm, let byl již pod hlavičkou Ministerstva zahraničního obchodu.

Ve Francii náš letoun létal u francouzského námořního letectva  až do roku 1983, kdy přešel opět do „civilu“ s imatrukulací F-GEOM k dopravci Stellair v Nantes, o něco později byl letoun prodán letecké společnosti Transvallair do Caen. Jeho osud pokračoval v Anglii, kde stroj létal s imatrikulací G-OFON pod hlavičkou společnosti Classic Airways mezi lety 1985 až 1993, o rok později byl prodán společnosti Air Atlantique sídlící v Coventry a Dakota byla na tomto letišti „uskladněna“ až začala létat pro dopravce South Coast Airways mezi lety 1996 až 2006. Technický stav letounu se začal rapidně zhoršovat, ale jeho vlastník do něj již nechtěl investovat další peníze. Dakota nakonec přelétla na muzejní letiště v nizozemském Lelystadu  (Lelystad museum Aviodrome). Bohužel, když Aviodrome zkrachoval, Dakota byla převedena pod hlavičku „Classic Wings“ a začalo se s její postupnou renovací.

Loni na v létě jsem se spojil přímo se zástupcem posledně jmenované organizace Robem de Manem. Velmi ochotně se dal do vyprávění, jak původně chtěli letoun dostat zpět na nebe, ale díky mnoha skutečnostem (peníze na prvním místě) od toho velmi neradi museli upustit. Rob ještě trefně poznamenal: „Je to velmi dlouhý a smutný příběh. Chtěli jsme, aby Dakota opět létala. Jenže to by musela její renovace proběhnout v „anglickém režimu“, avšak Angličané neuznávají licence holandských mechaniků, ti by stejně museli u nich pracovat 6 měsíců a kdo by to zaplatil? V Německu by to bylo možné, jenže to by se stroj musel přeregistrovat a z té procedury bych se asi zbláznil. Nakonec jsem se rozhodl Dakotu vzít do tohoto muzea a vystavit ji po renovaci v invazním zbarvení jako neletový exponát“.

Letoun po částech demontovali a přepravili pozemní cestou do válečného muzea v holandském Overloonu . Na podzim 2018 práce pokračovaly čištěním mnoha dílů letounu před stříkáním barvou, stroj dostane postupně „ivazní“ vojenské zbarvení včetně bílých pruhů, nyní se na letounu pracuje v upraveném „úlu“ na letišti Weeze. A tak držme celému týmu palce, aby se renovace zdařila.  Jakmile bude vše hotovo, platí pozvání Roba pro všechny naše letecké fandy k prohlídce jejich i naší Dakoty, i když už jen v neletovém stavu. Ať se jim dílo podaří !