S několikadenním zpožděním dorazila do Čech zpráva o smrti Vladimíra Nedvěda, posledního žijícího velitele 311. československé bombardovací squadrony RAF. Protože celý život tohoto muže by byl námětem na několik románů a jeho skutky v dnešní době všeobecného morálního marasmu a eurozbabělosti jsou jako vyprávění z dávných věků, myslím, že za vše hovoří jeho životní příběh, tak jak ho ve stručnosti shrnul ten nejpovolanější, letecký historik Jiří Rajlich. Tento text jsem našel ve svém počítači a pochází z roku 2002, kdy ho Jirka sepsal pro Mezinárodní festival leteckých filmů, na jehož organizaci jsem se podílel. K tomu se váže i moje osobní vzpomínka na Vladimíra Nedvěda. Bylo to v době, kdy jsem již znal celou řadu veteránů leteckých bojů druhé světové války, a to nejen těch československých. Když jsem poprvé oslovil Vladimíra Nedvěda s tím, že bych ho rád pozval do České republiky, odmítl mě. Tehdy byl již značně znechucen poměry v zemi po roce 1989 a přišlo mi, že spíš chce zapomenout, než se znovu vracet. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit prostřednictvím Jardy Nováka, jeho někdejšího navigátora, komunikace s ním ale nebyla nikdy jednoduchá. Tehdy mi to tak přišlo. Teprve později s větším odstupem jsem pochopil, že to, co na mě (a řadu dalších) působilo na první pohled jako povýšenost, byla hrdost a trpká životní zkušenost. Pamatuji si, jak mě tehdy přiváděl k zoufalství, že vždy muselo být po jeho, jak mi boural časové plány a nakonec, každý můj pokus o diskuzi s ním, končil mou rezignací. V mé paměti zůstane jako člověk, který věří tomu, co říká a podle toho koná, zůstane jako voják, který i přes svůj pokročilý věk si nijak nestěžoval na fyzickou náročnost programu a také držením těla a vystupováním nezapře dlouholetého důstojníka. Zůstane mi také v paměti jako někdo, kdo neustále připomíná své bývalé spolubojovníky a jejich hrdinství. Šťastný, poslední let tam ve hvězdách.

Wing Commander, generálmajor v.v. VLADIMÍR NEDVĚD, MBE, DFC

Jiří Rajlich

Narodil se 27. března 1917 v Brně, ale domovskou příslušnost měl v Kyjově. V červnu 1936 úspěšně odmaturoval na čs. státním reálném gymnáziu v Kyjově, podrobil se vojenskému odvodu a odešel na vojnu. V letech 1936-1937 nejprve prodělával Školu na důstojníky letectva v záloze v Prostějově a v letech 1937-1938 Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Odtud byl vyřazen v hodnosti poručíka letectva. Za následné mobilizace byl zařazen ve funkci leteckého pozorovatele u 61. zvědné letky Leteckého pluku 1 T.G. Masaryka.

Okupovanou vlast opustil v prosinci 1939 a přes Slovensko , Maďarsko, Jugoslávii a Střední východ se dostal do Francie. Do přístavu Marseille dorazil 13. ledna 1940 a byl odeslán k letecké skupině do Agde. Dříve nežli však stačil zasednout do letounu, Francie kapitulovala a on s ostatními čs. letci evakuoval do Velké Británie. Zde v letech 1940-1944 působil převážně u slavné 311. československé bombardovací peruti a nakonec se stal jejím velitelem.

Příslušníkem právě založené 311. bombardovací peruti se stal již v srpnu 1940, absolvoval navigátorský kurz a byl zařazen mezi operační osádky. Byl hodnocen jeko navigátor vynikajících kvalit. Mimořádnou statečností a sebeobětováním se vyznamenal zejména v noci z 16. na 17. prosince 1940, kdy s osádkou svého Wellingtonu odstartoval bombardovat Mannheim. Krátce po startu se jeho pumami, střelivem a palivem plně naložený letoun zřítil do lesa a začal hořet. Následky byly tragické. Pravděpodobně ihned po dopadu letounu na zem zahynuli kapitán rotný Jan Křivda a přední střelec Jiří Janoušek, kteří se nacházeli v přední části trupu. Radiotelegrafista poručík Josef Doubrava při dopadu nárazem ztratil vědomí, ale v příštím okamžiku se probral a z hořícího pekla se dostal prasklinou v geodetické konstrukci trupu Wellingtonu. Jen co na sobě uválel hořící oheň, začaly vybuchovat pumy. V troskách letounu, zabořeného přídí do lesního porostu však zůstali ještě další členové osádky. Jedním z nich byl i mladý navigátor poručík Vladimír Nedvěd. Navzdory tomu, že letoun byl plný pum, střeliva a paliva, zachoval se neobyčejně statečně. Nehledě na vlastní ohrožení se snažil ze zadní věže vyprostit těžce zraněného zadního střelce podporučíka Jaromíra Toula, jemuž rozbití zadní věž přimáčkla obě nohy, takže mu hrozilo uhoření zaživa. To vše v blízkosti hořícího letounu, za explodující munice a výbuchů pumového nákladu. Hovoří o tom citace k britskému vyznamenání, Řádu Britského impéria 9MBE), které mu bylo později uděleno:

„…Těsně po startu letoun havaroval a vzňal se. P/O Nedvědovi se povedlo dostat se z letounu a zjistil, že zadní střelec byl ve věži a nemohl se z ní vyprostit. Přesto, že P/O Nedvěd si byl vědom toho, že v letounu je náklad těžce výbušných a zápalných pum, tento odvážný důstojník, bez ohledu na tento nebezpečný náklad, staral se všemi silami o to, aby střelce vyprostil. V době, kdy tento důstojník byl zaujat touto prací, explodovala jedna puma, která P/O Nedvěda odhodila od letounu. Toto neodradilo P/O Nedvěda, který se vrátil k letounu a pokračoval v záchraně zadního střelce, jehož po krátké době vyprostil. Tato práce byla vykonána za stálých výbuchů pum, které ještě byly v letounu. Je možné pochválit čin tohoto důstojníka do té míry, na kterou si to zasluhuje, jelikož bez ohledu na svůj vlastní život, učinil vše, co bylo možno na záchranu spoludůstojníka…“

Po odlétání operačního turnusu u Bomber Command (200 hodin) se nadporučík Vladimír Nedvěd dočkal vytouženého pilotního výcviku, vrátil se k 311. peruti, nyní již operující v rámci Coastal Command. Zakrátko se díky svým nevšedním schopnosem stal velitelem jedné z letek a byl mu udělen vysoce ceněný Záslužný letecký kříž (DFC). V citaci k jeho udělení se pravilo: „Tento důstojník jako velitel letky a kapitán letounu dokončil svůj první operační turnus sestávající z 26 bojových letů u Bomber Command a 46 u Coastal Command nalétaje 120.32 respektive 409.56 letových hodin, což dohromady činí 530.28 nalétaných operačních hodin. Nejen jako kapitán letounu, ale také jako velitel letky prokázal tento důstojník markantní schopnosti. Jeho vynalézavost a odvaha jako pilota a skvělost jako velitele jsou inspirací všem jeho podřízeným a nesporným zadostiučiněním pro nadřízené. Vynikající výkony a pozoruhodné velitelské kvality tohoto důstojníka jsou hodny nejvyšší chvály a jeho skvělý příklad je faktorem přispívajícím k vysokému morálnímu standardu jeho letky..“

Poté, co dosavadní velitel 311. peruti padl v boji nad Biskajským zálivem, byl kpt. Vladimír Nedvěd jmenován velitelem 311. peruti – ve svých pouhých 26 letech vůbec nejmladším v její existenci. Vysoce zodpovědnou funkci převzal se zpětnou platností od 21. srpna 1943. Svou slavnou peruť úspěšně vedl až do 2. února, kdy byl přemístěn na Inspektorát československého letectva do Londýna. Jeho další cesta směřovala k dopravnímu letectvu, před nímž se otevíraly velké perspektivy. V rámci své stáže v Indii u Leteckého velitelství Jihovýchodní Asie (South-East Asia Air Command), kam nastoupil 26. března 1944, se dobrovolně přihlásil k bojové činnosti a na dvoumotorových Dakotách vykonal 10 mimořádně obtížnýchzásobovacích letů do japonského zázemí, ve prospěch obklíčených zásobovacích jednotek. Válku skončil jako styčný důstojník u 110. křídla Transport Command a ve vlasti přistál jako jeden z prvních – již 17. května 1945.

Po vále se aktivně podílel na budování nového československého letectva a nastoupil na Vysokou školu válečnou. Podplukovník Nedvěd se svými zásadovými demokratickými názory nikterak netajil ani před Únorem 1948 ani po něm, takže bylo zřejmé, že v komunistické československé armádě pro něj není místo. V dubnu 1948 proto uletěl i s rodinou na Dakotě do americké zóny v Německu a vstoupil opět k RAF, kde sloužil plných deset let, převážně u vojenské letecké dopravy. Tři roky strávil na Středním východě, konkrétně v Egyptě, odkud podnikal dopravní lety do všech světových stran – Indie, Pákistán, Malta, Tunis, Východní a Jižní Afrika atd. po Maltu. Byl natolik schopný, že jej Britové pověřili velením své 78. dopravní peruti, operující na Středním východě. Do výslužby odešel v hodnosti Wing Commander a v listopadu 1958 s rodinou na Nový Zéland, kde žije dodnes. Uznání se mu dostalo i ve staré vlasti, do níž se mezitím navrátila demokracie. Dne 11. září 1991 přebral z rukou ministra národní obrany dekret, jímž byl povýšen na generálmajora a 28. října 1996 byl vyznamenán nejvyšším českým vyznamenáním, Řádem Bílého lva. Na prvním ročníku Mezinárodního Festivalu Leteckých Filmů v roce 2002 osobně převzal ocenění Za celoživotní přínos československému vojenskému letectví.