Dnes už nikoho nepřekvapí, když vidí za řízením dopravního letounu ženu – pilotku. Setkat se s nimi můžeme ale i u vojenských strojů včetně moderních stíhacích letounů. Ráby bych ale napsal něco málo o výjimečné ženě, ta to profesně dotáhla až na palubu legendárního  Lockheedu SR-71 Blacbird. Dámy a pánové, připoutejte se, prosím, třímachová dáma přichází … a brzy poletíme i s ní …

Život paní Marty byl doslova prolnut výjimečnými událostmi a měla i velké štěstí na lidi kolem sebe. Narodila se 18.8.1957 v USA a vystudovala prestižní Rensseelaer Polytechnic Institute v městě Troy ve státu New York s výborným prospěchem. Prakticky ihned poté v roce 1979 začala pracovat pro americkou NASA  v Dryden Flight Research Center. Zde se za pochodu učila zkušebnímu létání doslova na hraně letové obálky různých letounů, jejich výčet by za ta léta byl dost obsáhlý. Postupně „sedlala“ Lockheed F-104 Starfighter ( ne nadarmo přezdívaný střela s pilotem uvnitř, která stoupá k nebi jako anděl hnaný touhou po domově…) až po General Dynamics F-16XL, na kterém prakticky odlétala většinu zkušebních letů při různých zkouškách laminárního proudění na průběžně vylepšovaném křídle. Ovšem pravý vrchol její kariéry přišel o něco později. Díky jejímu výjimečnému pilotnímu umění, ale také technickým znalostem, začala po dlouhém přeškolení létat jako navigátor Lockheedu SR-71 Blackbird! Symbolicky se tak stala první ženou, která mohla usedat do tohoto výjimečného stroje a poznat, jak se létá při rychlosti Mach 3.

V NASA se navíc mezi lety 1976 až 1979 věnovala hned celé řadě zkušebních programů jako „studentka“ v rámci Flight Research Cooperative Education Program určeného pro mimořádně nadané piloty. Zde měla možnost se podílet na zkouškách letounů s rotující nosnou plochou a speciálním testům malých letadel v upraveném aerodynamickém tunelu. A jak po letech vzpomínala, řadu výpočtů s kolegy prováděli ručně, teprve později mohli využívat počítače. Samostatnou kapitolou pro ni byly „ostré“ letové testy. Zde začala létat na upravených letounech Northrop T-38 Talon, což byl americký nadzvukový proudový cvičný letoun, pro NASA nesl kompletní zkušební vybavení včetně záznamu veškerých letových dat, což v té době byla slušná zátěž.  Často jej s kolegy „ždímala“ až na maximální rychlosti Mach 1,3 a využívali i dostupu 15 240 metrů. Měla i velké štěstí, když při jednom zkušebním letu pro technickou závadu měli problémy s kyslíkem, takže následoval nouzový sestup na výšku přežití, navíc v jeho průběhu se jen o vlas minuli s jiným proudovým letounem…Marta Bohn-Meyer si pro stejného zaměstnavatele zalétala i s letounem Martin B-57 Canberra, tedy po úpravě pro NASA jako WB-57.

NASA jí umožnila i „osedlat“ dvoumotorový Grumman F-14 Tomcat, aby na něm odlétala celý zkušební program podobně jako později na F-16XL (viz výše). Její kolegové zkušební piloti vysoce oceňovali nejen její odbornost, ale především až ledový klid, kdy i v mezních situacích vše zvládala jako dobře namazaný hodinový stroj. Na poletových rozborech navíc dokázala velmi přesně popisovat chování letounu v různých režimech letu a ještě si pamatovala hned celou řadu dat odečítaných z přístrojů! Na letounu SR-71 Blackbird byla podle jejích kolegů vždy platným členem jejich třímachového týmu a výsledky z letových zkoušek byly poté převzaty hned řadou amerických výrobců stíhacích letounů a přísně střeženy jako vojenské tajemství. Ostatně hned celá plejáda vojenských letadel vděčí Blackbirdu za velké množství letových dat, usnadňující jejich konstrukci tak, aby obstála v plném operačním nasazení – například Lockheed F-117 Nighthawk.

Marta Bohn – Meyer získala také hned celou řadu profesních ocenění , můžeme uvést rok 1996 a NASA Exceptional Service Medal za zvládnutí všech letových programů a manažerskou činnost  při podpoře dalších letových operací. Své znalosti také předávala studentům na dvou technických školách. Jak už jsme zmínili, paní Marta byla výbornou akrobatickou pilotkou, létala v kategorii Unlimited  a byla členkou reprezentace USA. Létání „kolečky vzhůru“ se jí paradoxně stalo osudným. Psal se rok 2005 a ona trénovala akrobacii na speciálu Giles 300, když došlo k prasknutí předního závěsu překrytu kabiny a ten jí způsobil devastující zranění hlavy, pak už jen následoval neřízený pád do terénu …

Marta Bohn-Meyer se stala vzorem mnoha ženám, kterým učarovalo létání, mnohé z nich dnes létají jako kapitánky dálkových dopravních letounů a nebo jako pilotky bojových letoun či vrtulníků. Odvaha a zarputilost, která ji doslova dotáhla od kniplu jednomotorového Piperu PA-28 až na sedačku SR-71 Blacbirdu provázela paní Martu i civilním životem. Životní lásku našla v NASA, jejím manželem se stal  Robert J. Meyer Jr. působící jako jeden z manažerů v rámci NASA v Drydenu. V současné době je manažerem projektu SOFIA, tedy létající ho upraveného Boeingu 747SP, který shodou okolností létal nedávno i nad naší republikou. Paní Marta prožila krásný letecký život a odešla do leteckého nebe na křídlech akrobatického speciálu. Manžel  Robert pokračuje v její pedagogické činnosti  a kdo ví, možná jedna z jeho žaček opět usedne za řízení jednoho ze zkušebních letadel americké NASA.