Ikarus S-49C

LaM model

1/72

Vždy po návratu z cizích krajů dostanu chuť si pobyt „prodloužit“ stavbou modelu země, kterou jsem navštívil. Možná je to ulítlé, ale mám z tohoto „prodlužování“ opravdu radost. Po návratu z letošního „motoChorvatska“ jsem vyndal z kitníku velmi zajímavý stroj – jugoslávský stíhací letoun inspirovaný Jakem 9, a poháněný stejným motorem, jen od jiného výrobce

Jugoslávie po „rozchodu“ se Sovětským svazem musela řešit otázku výzbroje jak se dalo. Její typy byly po druhé světové válce opravdu rozmanité. Vedle dosluhujících Jaků 9 se objevily na nebi P47, Spitfiry, Mosquita, později např. F84 apod. Vedle toho se místní továrna Ikarus snažila pomoci vlastním letounem. Již v roce 1946 se začal vyrábět Ikarus S49A, a posléze celokovový Ikarus S49C. Celková produkce dala 150 letounů.

Tento raritní stíhací letoun (pokud je mi známo) vyrábí pouze chorvatský malovýrobce pan Likso. Tyto modely se dost těžko shání i v samotném Chorvatsku, ještě že můj kamarád Damir ze Záhřebu má trpělivost mi modely z této produkce shánět.

Jedná se o klasický resin, s velmi hezkým povrchem, průměrně vybavenou kabinou, acetátovým překrytem (p.Likso dodává i kopyto na eventuelní vylisování náhradního – velmi příjemné). Dekály jsou v modelech této firmy vždy tak trochu zmatené, různě sestřihané z velkých archů, a když se vám podaří, a máte v modelu 2 shodná čísla, abyste je mohli dát na pravou a levou stranu je to velké štěstíJ. Návod je dělaný hodně „od ruky“, ale resinové modely si kupují ti, co mají již něco za sebou, a stejně používají ke stavbě výkresy, a fotografie. Docela mne překvapilo, že u tak neznámého, a zapomenutého typu, se dochoval jeden kompletní exemplář! Ten je vystaven v Bělehradském museu.

Vždy než začnu se stavbou, modely „secvakám“ vteřiňákem, abych viděl, zda bude třeba některé tvary upravit. Model vypadá opravdu jako letoun z fotografií z Bělehradu. Ale ta šířka trupu…ach jo. Výrobce nějak špatně měřil, a tak model vypadá jakoby měl „stínový“ trup. Prostě od motoru až po záď je průřez užší, a není zaoblený, ale skoro placatý.

Tak nic, no. Boky trupu jsem polepil 1mm plastem, čímž jsem bohužel zazdil totálně to krásné rytí. Ale muselo to být. Plastovými destičkami však práce neskončila. Naopak začala. Neustálé rozdělávání epoxidu s dětským zásypem, a tvoření hmoty potřebné hustoty. Stálé broušení a porovnávání. Po asi 3dnech „ladění“ se mi trup líbí, a pokračuji. Nyní už stavba probíhá jako u každého jiného resinu. Občas je něco třeba ubrousit, občas něco přidat, neustále stříkat základovou, abychom věděli, jak čistou práci jsme provedli. No ale model mám v šedém základu, a už lovím kamuflážní schéma. Ta bylo aplikována v téměř stejné podobě na všechny S49. Shora šedá a zelená, světle modrá zespodu. S odstíny si moc hlavu nelámu. O barvách používanými firmou Ikarus toho stejně moc nevyguglím, a autentičnost Bělehradského exponátu také neberu příliš jako bernou minci. Dekály, něco málo očouzení, a ušpinění spodku, střiknout model polomatem a je hotovo.