Mnozí z nás četli stejnou knihu z nakladatelství Naše vojsko v 80. letech, kdy vyšla po „důkladném zásahu“ oka hned několika režimem určených cenzorů. Ostatně na tom tehdy nebylo nic divného a tak až do letošního roku jsme ani netušili o detailních osudech autora knihy, skutečného pana pilota a především dobrého člověka Oldřich Doubka. Až v době relativně nedávné pan Miroslav Jindra jako zkušený letecký badatel a autor v jedné osobě vzal na sebe ten velký úkol, aby s pomocí rodiny Doubkových uvedl věc na pravou míru. Bylo třeba využít vcelku bohatého písemného i fotografického materiálu tak, že se čtenáři mohl konečně velmi pestrý životní příběh Oldřicha Doubka znovu a hlavně už bez cenzury vyprávět. I když mnozí z jeho aktérů dávno nejsou mezi námi, přesto se Mirkovi Jindrovi podařilo dílo nejen zdárně dokončit, ale jej citlivě zasadit do nelehké doby, kdy se našim pilotům lámala křídla.

Právě na pestrých životních eskapádách Oldřicha Doubka tak můžeme i my prožívat bouřlivé období vývoje našeho domácího letectví mezi lety 1925 až 1950. Ve třicátých letech minulého století patřili letci k „exotům“ hazardujícím se životem na podivných, divoce řvoucích strojích. On sám jako pilot toho prožil skutečně hodně. Od začátků v pilotní škole v Prostějově, přes létání u stíhacích i bombardovacích letek měl možnost okusit i létání s plováky. Byl jedním z mála pilotů, kterým bylo dopřáno létat na vojenských letounech opatřených plováky v Boce Kotorské a to byl nezapomenutelný zážitek nejen pro piloty, ale také pro mechaniky. Čas běžel mílovými kroky dál, v Německu začaly řvát „hnědé košile“ a z počátku hospodské povídačky o germánském „lebensraumu“ začaly ovšem dostávat povážlivé kontury hrozícího vojenského konfliktu. A v té době Oldřich Doubek přichází jako pilot do leteckého oddělení firmy Baťa. To byl ale rozdíl oproti armádě!

Oldřich Doubek na fotografii ze Záhřebu, již jako Baťův pilot

U Bati se létalo i za dost špatného počasí, protože vše se muselo logicky podřizovat zisku firmy a tak spolu se svými kolegy uplatnili své zkušenosti z létání podle přístrojů, jak se to naučili ve vojenské službě. Pak nastal další mezník jeho letecké kariéry. V roce 1935 nastupuje k Československým aeroliniím jako pilot s pořadovým číslem 11! Létal nejrůznější typy letounů včetně elegantní třímotorové Savoie-Marchetti SM 73. Během druhé světové války se zapojil do odboje, byl však prozrazen a nakonec si odseděl několik měsíců ve vězení. Měl štěstí, někteří jeho přátelé našli smrt na popravišti. Po konci války byl jedním z prvních, kdo pracoval na obnově činnosti Československých aerolinií a to šlo velmi, velmi pomalu. Když už se podařilo provoz stabilizovat, začaly další, tentokrát zcela jiné problémy. Díky šlendriánu ve vedení ČSA došlo v roce 1947 ke stávce létajícího personálu a Oldřich Doubek byl „pasován“ na mluvčího všech létajících. Později mu to komunisté vrátili i s úroky, protože 50. léta vyhodila na dlažbu i desítky pilotů včetně hrdiny této knihy. A to se „komančové“ ještě pečlivě postarali, aby jim byly nabídnuty jen mizerně placená místa v dělnických profesích. Byli dále různě šikanováni včetně celých svých rodin.

Oldřicha Doubka to ale nezlomilo. Pracoval dál a posílal „někam“ i agenty StB, jimiž se to kolem něj a jeho přátel jen hemžilo. Kniha je poctivým kusem naší letecké historie a Mirkovi Jindrovi se podařilo pečlivým způsobem dostat všechna fakta na papír. A ještě ve velmi čtivé podobě! Ostatně to již předvedl u své předchozí publikace o osudech letušky Máji Staré, ta vyšla u stejného nakladatelství Barrister & Principal v Brně. Obě publikace rozhodně stojí za přečtení!