Zatím jsme se věnovali popisu různých typů letadel v letce firmy Baťa, drtivá většina z nich byla v provozu na letišti v Otrokovicích. Ovšem při pátrání po dalších typech letounů jsem se dostal mimo jiné až to tehdejší Jugoslávie, kde začátkem 30. let minulého století rodící se obuvnický gigant otevřel svoji další zahraniční filiálku. Po vzoru Zlína šlo nejen o moderní závod se všemi nezbytnými provozy, ale také občanskou výstavbou typických baťovských cihlových domků. Nedaleko řeky a železniční trati Baťa postavil i nové letiště s travnatým povrchem, jehož část byla později zpevněna. Vyrostl i nezbytný velký hangár, aby mohl nabídnout potřebnou plochu pro firemní letadla. Mimochodem z Otrokovic se sem létalo velmi často a tak se na uvedené letiště pojďme podívat podrobněji, neboť jeho historie je úzce svázána právě s tím otrokovickým.

Obuvnické impérium firmy Baťa díky skvělému manažerskému systému začalo pronikat do zahraničí a Tomáš Baťa moc dobře věděl, jak je třeba kupovat půdu a stavět „malé Zlíny“ s výrobními závody na vhodných místech. K nim začaly vznikat jako houby po dešti i malá letiště s částečně zpevněnými vzletovými a přistávacími dráhami a jugoslávské Borovo nebylo výjimkou. O jeho výstavbě bylo rozhodnuto prakticky již začátkem třicátých let minulého století. Jeho projekt byl svěřen osvědčeným firmám, ostatně ty stavěly i jiná firemní letiště pro Baťu. V roce 1931 původní domkářskou osadu začali baťovi lidé rozšiřovat a místní letiště začalo vyrůstat terénními pracemi už na jaře 1932. Původně to bylo několik luk nedaleko řeky, i na ně se dalo s menšími letouny přistávat, ale jejich špatný stav nedával jistotu bezpečného létání. Plochy bylo třeba srovnat a hlavně odvodnit včetně nezbytného zajištění proti zaplavení v jarních měsících nedalekou řekou.

V polovině roku 1932 byla slavnostně zahájena výroba bot v novém závodě v Borovu, kde Baťa začal vyrábět obuv pro několik balkánských zemí najednou. Tím elegantně obešel různá cla i jiná obchodní omezení. Po krkolomném úsilí bylo letiště v Borovu slavnostně otevřeno dne 12.5.1934 za účasti nejvyššího vedení firmy Baťa. V ten den byl velký letecký svátek a na něj se slétla řada různých letounů, některé z nich přilétly až z Anglie a produkce pilotů přilákala na nové letiště několik desítek tisíc diváků! V té době byly v daném regionu podobné akce výjimkou, jak mi sdělil známý letecký publicista pan Robert Čopec. Právě díky němu se nám dochovaly unikátní fotografie z otevření letiště Borovo i z jeho běžného provozu.

A jaké letouny zde bylo možné vidět? Kromě pravidelných „nákladních speciálů“ z Otrokovic, kdy se zde střídaly letouny Aero A-35 zde sedaly i exoti: Lockheed Electra OK-CTA i OK-CTB, dále Stinson SR-10C Reliant OK-ATP, dolétl sem ovšem i vírník Cierva (Avro) C.30A včetně dalších zajímavých letadel. Co českému čtenáři asi není známo, firma Baťa zde měla i několik letounů létajících pod jugoslávskou imatrikulací! Od lehkých Zlínů Z-XII až po několik letounů De Havilland DH.60A Puss Moth (např. s registrací YU-PAX), všechny byly většinou pilotovány jugoslávskými piloty. Jeden z nich by se mohl klidně nazvat chorvatským Lindberghem , šlo o pana Mija Jankoviće. Tato legenda chorvatské aviatiky v dobách „dřevních“ a to doslova podnikla dálkový obchodní let ze Záhřebu až do Indie a Pákistánu. Letělo se jednomotorovým (!!!) letounem Puss Moth přes Káhiru, Aleppo, Baghdad až do Kalkaty v Indii, následoval přelet do Pákistánu. I laikovi stačí mrknutí do mapy, aby mu vstávaly vlasy na hlavě… Vysoká pohoří se sněhem a ledem, možnost nouzového přistání téměř nulová, což místy platilo doslova. No a k tomu malý jednomotorový letoun se spartánskou navigační výbavou. A oni bez větších potíží doletěli! Inu, bohatýrské doby aviatiky se vším všudy. Od 7.1.1932 do 14.2. 1932 kdy přistáli v Otrokovicích nalétali přes 20 000 kilometrů a to je třeba smeknout před jejich odvahou i výdrží letounu ! Pan Janković se vrátil do Záhřebu až 20.2.1932 a brzy poté jej čekaly další obchodní lety po Evropě. Služba pilota u firmy Baťa byla opravdu náročná.

Letiště Borovo tak od roku 1934 disponovalo travnatou vzletovou a přistávací dráhou, stálou meteorologickou službou a radiostanicí. K tomu byl vystavěn sklad leteckých pohonných hmot, maziv a náhradních dílů, nechyběl ani domek pro správce letiště a na druhé straně hangáru čekárna pro cestující a menší obchodní kancelář vybavená přímými telefonními linkami i dalším příslušenstvím. Před druhou světovou válkou se sem létalo z Otrokovic nejméně 2x týdně a někdy i častěji. Mimo šéfů firmy se létalo s různým zbožím a také speciálními nástroji, které bylo třeba rychle přepravit z výrobních důvodů ze Zlína co nejrychleji.

A jaký byl další osud letiště v Borovu? V roce 1947 byl závod s letištěm znárodněn a přejmenován na Borovo – Jugoslavenski kombinat gumi i obuče. Ještě koncem 80. let min. století zde pracovalo stěží uvěřitelných 23 000 zaměstnanců, ti ročně vyrobili necelých 23 milionů párů obuvi a přes 582 000 pneumatik různých typů. Předtím se Borovo stalo součástí města Vukovar a během bojů v letech 1992 až 1997 došlo k těžkým škodám v závodě i na letišti. Tam byly doslova prostříleny hangáry a některé dostaly i řadu přímých zásahů z minometů, což mělo za následek pád větší části střech a těžké poškození hned celé řady sportovních letadel, z nichž některé už nikdy nevzlétly.

Dnes je letiště Borovo-Vukovar stále v provozu, i když se stále zpevněnou travnatou vzletovou a přistávací dráhou včetně omezených možností hangárování. Je zde i sklad leteckých pohonných hmot a maziv. Pokud se náhodou při svých cestách dostanete i na toto letiště, můžete si vzpomenout na slávu firmy Baťa, která je postavila. Ostatně na skleněných výplních v jedné části místního hangáru je zbytek jejich loga k vidění dodnes. A tak obuvnický koncern dal základ, na němž stavěly další generace jugoslávských a dnes i chorvatských letců.