Nedávno jsme psali o naší bezmotorové legendě a tou je bezesporu L-13 Blaník. Ovšem jméno československé konstruktérské školy razil na výbornou ještě další typ a tím byl akrobatický LF-107 Luňák. Dodnes létající nádherný kluzák z dob dřevních udělal také slušnou díru do světa a kdo s ním jednou letěl, dodnes na něj velmi rád vzpomíná …

Před Luňákem byl Sokol

Ve třicátých letech minulého století vznikla na tehdejším Ministerstvu veřejných prací (MPV) malá pracovní skupina, která se snažila v rámci tehdejších leteckých výrobců zajistit pro naše reprezentanty v leteckých sportech vhodné typy letounů, samozřejmě tuzemské konstrukce. Ve druhé polovině ledna 1938 uvedená skupina zadala písemný požadavek s rámcovými technickými daty na konstrukci nového plně akrobatického kluzáku, nakonec byl pověřen zkušený konstruktér Vladimír Štros, avšak jeho projekt jménem „Sokol“ zpomalila a zkomplikovala německá okupace.    Jak sám po letech vzpomínal, nakonec si jako vzor pro srovnání vybrali německý kluzák DFS Habicht. Jejich nový plně akrobatický letoun měl mít zdokonalenou konstrukci křídla,jejich mnohem vhodnější profil a celkově za letu dosahovat vyšších rychlostí. Na druhou stranu neměl být takovým „superbrusem“, který by létala jen plachtařská smetánka, ale po krátkém zaškolení mohl na něm létat i řadový plachtař z aeroklubů prakticky po celé republice. Hrome, ale jak na to?

Poválečné snažení a první let LF-107 v Letňanech

Prakticky ihned po osvobození se dala dohromady parta nadšených konstruktérů a utvořili skupinu LF. Jejím vedoucím se stal Vladimír Štros, záhy do ní přivedl Karla Dlouhého, J.Matějčka a B.Bočka. Celou skupinu později doplnili další odborníci včetně zkušených plachtařů. Prakticky navázali na svoji práci během války, nový letoun se nakonec dočkal označení LF-107 Luňák  a byl vyroben v letňanském závodě Rudý Letov. První prototyp bezmotorové stíhačky Luňáka byl opatrně zalétán v Letňanech 25. a 26. července 1948, nedlouho poté mu byla přidělena registrace OK-8730. Druhý prototyp Luňáka získal registraci OK-8731 dne 18.7. téhož roku. Zálety byl pověřen zkušený pilot pan Anderle a v jejich závěru jako to tak bývá před zraky pozvaných hostů včetně několika zástupců Ministerstva obrany předvedl v bezpečné výšce slušnou akrobatickou sestavu. Ano, i vojáci počítali s novým typem kluzáku jako s vhodným adeptem pro výcvik a kondiční létání! Pilot Anderle si pochvaloval stabilitu letounu při poměrně velkém rozpětí rychlostí a tak velmi lehkou ovladatelnost, aniž by Luňák jevil snahu k nějakým záludnostem – ostatně ty se u akrobatických speciálů někdy objevovaly a proto je mohli létat jen ti nejlepší piloti.

Úspěch Luňáka v zahraničí 

Další letové zkoušky obou prototypů probíhaly velmi dobře a brzy začaly také naši vlast reprezentovat v zahraničí. Hlavně ve Švýcarsku, kde v roce 1948 byla výstava a soutěž akrobatických kluzáků, stejně jako v Polsku na letišti Žiar. Tam se konala historicky první soutěž plachtařů zemí socialistického tábora v roce 1949. Všude, kde se Luňák ukázal, budil zasloužený obdiv díky výkonům v akrobacii a také svými jedinečnými tvary, proto byl na obloze velmi rozeznatelný od konkurenčních kluzáků.   Záhy po úspěchu Luňáků ve Švýcarsku (ejhle, kapitalistická země soudruhům nějak nevadila…) Ministerstvo národní obrany zaslalo pevnou objednávku Rudému Letovu na sériovou výrobu a pro zájem ze zahraničí se připojil i podnik zahraničního obchodu KOVO. Jenže pak se věci začaly hodně komplikovat. Jednak se začaly zhoršovat vztahy se zahraničím a pak se také postupně zaváděla velmi problematická licenční výroba sovětských letadel Il-10 a především proudových MiG-15. Rudý Letov kapacitně absolutně nestíhal, ale stejně se mu nakonec podařilo vyrobit sérii 75 Luňáků, uvedený počet je včetně dvou prototypů. Luňáky byly velmi dobře pevnostně dimenzovány pro náročné akrobatické prvky, což ocenili všichni jejich piloti. Nakonec první sériový LF-107 vzlétl s registrací OK-0800 během roku 1950. U něj byly některé menší změny: rozměrově trochu narostl, dostal jednodušší konstrukci a byla také přepracována kabina.

LF-107 a naši letci

Luňáky začaly postupně přicházet do našich aeroklubů, samozřejmě přednost měla reprezentace a také armáda, u vojenského letectva Luňáky nesly označení VT-7. Různé prameny udávají minimálně čtyři VT-7 s registracemi W-13 až W-16. Jejich doménou byly kondiční lety pilotů v té době již poněkud obstarožních výsadkových kluzáků. Sériová výroba v Letňanech v letech 1950-51 opravdu byla ukončena po vyrobených 75 kusech Luňáků, původní plány na výrobu až 250 kusů LF-107 brzy vzaly za své… Čas se ale nezastavil. Luňáky létaly v rámci tehdejších Svazarmu (pro mladší čtenáře to byl Svaz pro spolupráci s armádou) v aeroklubech, kde podle výcvikových osnov umožnily výcvik pokročilé akrobacie. Naši reprezentanti s nimi létali na mnoha soutěžích v zahraničí, odkud také vozili různá ocenění. K vrcholům létání patřily dvě akrobatické skupiny Luňáků z Vrchlabí a Bratislavy, které svým uměním tichého letu uváděli v úžas tisíce diváků na leteckých dnech  – např. v SSSR, NDR i jinde.

Export Luňáka a akrobatické kreace pro diváky

Samostatnou kapitolou by mohl být export těchto bezmotorových stíhaček. I když nebyl velký, pro ilustraci –  první prototyp se dostal do Anglie k soukromému plachtaři, dvojice Luňáků byla vyvezena do Bulharska, další čtveřice do Rumunska a hned sedm letadel šlo do Maďarska, kde létaly ve velmi pestrém zbarvení řadu let. Jeden LF-107 se objevil i v Polsku. Velká skupina Luňáků létala rovněž na Celostátním leteckém dnu v Ruzyni v roce 1953. Pamětníci mohou vzpomínat i na opravdu EXTRA číslo – start jednoho Luňáku z visu pod vrtulníkem Mil Mi-4!!! Šokovaným divákům byla tato scéna poprvé představena na letišti Točná v neděli 14.9.1958. Vrtulník byl v majetku VZLÚ, jako pilot Luňáku letěl známý letec pan Mojmír Stratil. Po letech na to vzpomínal slovy: „Nebylo to až tak složité. Startoval jsem tehdy klasickým vlekem za Mi-4 pilotovanou vojákem Frantou Jindrou, už jsme to měli nacvičené. Nad letištěm jsme vytráceli rychlost, až jsem se prakticky ve slušné výšce pod něj pověsil! Byl jsem pod ním padesát metrů a po odpoutání jsem Luňáka vybral prakticky po dalších padesáti metrech a kluzák s tím neměl žádný problém. Ostatně už dříve tohle předváděli Poláci a ti nás k tomu nadchli“. Obávám se, že dnes by to asi bylo nemyslitelné opakovat … Před lety  mi dnes již zesnulá legendární plachtařská instruktorka a vrchlabská pilotka paní Věra Špačková do telefonu uvedla, že o nějaké dva roky později na Ruzyni létala rovněž v aerovleku na vrtulníkem.

Miro Slovák a Luňák v USA

Loni jsme mimo jiné psali o další legendě – pilotovi Miro Slovákovi. A byl to on, kdo dovezl do USA jednoho Luňáka, aby s ním létal na různých akcích a nebo jen tak pro radost. Nakonec jej daroval leteckému muzeu v Seattle, v jehož sbírkách je v efektní černo-bílém kabátě dodnes. A k tomu má na směrovce nádherného československého lva! Bohužel, většina těchto bezmotorových stíhaček dolétala už v první polovině 70. let minulého století. Dokonce některé z nich byly k vidění jako atrakce pro děti na hřištích mateřských škol! Tehdy soudruzi jaksi nedomysleli, že jde o celodřevěnou konstrukci a děti velmi rychle kluzáky zdevastovaly … Dodnes ale stále létá na světě (i u nás) několik krásně zrenovovaných Luňáků a proto stále můžeme obdivovat jejich nezaměnitelnou siluetu na obloze.